Vítám vás v rubrice Ženy a jejich šperky, kterou jsem pro vás připravila. Prostřednictvím těchto článků můžete nahlédnout do duše šperkařky. Jejího myšlení, jejích pocitů - co cítí, když vezme do ruky kámen, jak si vybírá vazbu. Je to velká alchymie, velké vnitřní naladěni na kamínek a velká radost, když se dílo podaří a vznikne nádherný šperk.
Dnes jsem sáhla po kamínku, který má v Šutrárně premiéru. Na trhu s krystaly ho můžete najít pod obchodním názvem růžový larimar. Někteří prodejci používají tento název pro růžově zbarvený Thomsonit, protože jeho struktura, kresba a lesk mohou připomínat larimar. Zvlášť když má perleťový, mléčný podtón a peříčkovou kresbu. Není to úplně přesné, protože larimar je pouze z Dominikánské republiky. Ale mě, jako šperkařce je to jedno, protože ve šperku je každý krystal nádherný. Tento kamínek nás učí vnímat detaily, rozpoznávat jemné nuance, zklidňuje přetíženou mysl a pomáhá obnovit energii po náročných obdobích. Je spojený s vodním živlem, čistotou a klidnou hloubkou. A profese se k němu hodí, protože je to žena, která pečuje o staré nebo křehké věci, s citem a přesností.
Miriam přichází brzy ráno do Muzea přírodních věd, kde se právě chystá nová výstava o sopečných minerálech. Vzduch voní směsí kamene, prachu a vosku z vitrín. Na krku jí visí přívěsek s Thomsonitem, který jí kdysi daroval její bývalý profesor mineralogie. Prý aby jí připomínal, že i v každé vrstvě kamene se skrývá příběh. Miriam si nasadí bílé rukavice a opatrně umisťuje do vitríny vzorek čediče s drobnými dutinami, v nichž Thomsonit krystalizoval. Miluje tu chvíli, kdy se z vědeckého exponátu stává kus krásy, který dokáže zaujmout i člověka, co o minerálech nikdy neslyšel. Její práce není jen o katalogizaci a popiscích. Je o příbězích, které dávají kamenům duši. Každý kus má svůj původ, cestu i člověka, který ho objevil. Dnes ji čeká návštěva studentů geologie, a tak si připravuje krátkou přednášku o původu zeolitů. Když mluví, její oči se rozzáří. Cítí, že právě tohle je její poslání: probouzet zvědavost. Po obědě prochází depozitářem a kontroluje teplotu a vlhkost, aby minerály zůstaly v ideálním prostředí. Dotkne se kamene, který leží v bedně už desítky let, a v duchu si slíbí, že mu dá znovu prostor zazářit. Thomsonit na jejím krku se lehce třpytí v umělém světle a připomíná jí, že i ona je jen součástí většího koloběhu. Stejně jako kameny, které studuje. K večeru sedí v kanceláři a zapisuje nové akvizice do systému. Je to drobná, tichá práce, ale Miriam ví, že bez ní by muzeum nemohlo fungovat. Když zhasíná světla v expozici, na chvíli se zastaví a vnímá klid, který tu zůstává. Jako by krystaly ten klid samy vytvářely.
