Vítám vás v rubrice Ženy a jejich šperky, kterou jsem pro vás připravila. Prostřednictvím těchto článků můžete nahlédnout do duše šperkařky. Jejího myšlení, jejích pocitů - co cítí, když vezme do ruky kámen, jak si vybírá vazbu. Je to velká alchymie, velké vnitřní naladěni na kamínek a velká radost, když se dílo podaří a vznikne nádherný šperk.
Dnešní kamínek jsem si vybrala, protože se jeho barvy hodí k podzimu. Vůbec si neuvědomuji, že by se mi podzim někdy v předchozích letech tak líbil. Možná je to tím, že chodím dvakrát týdně do lesa s pejskem a krásu přírody vnímám mnohem intenzivněji. Ale zpět ke kamínku… Je to krystal zemité síly, stability, vytrvalosti a zakořenění. Je spojený s hlubokým klidem, řádem a odolností. Posiluje koncentraci, rozvahu a schopnost dotahovat věci do konce. Zároveň je to kámen, který odhaluje krásu v jednoduchosti a rytmu každodennosti. A moje vysněná profese pro něj je pevně spjatá se zemí, hmotou, strukturou a trpělivostí.
Jesika sedí ve své malé dílně na kraji města a rukama hněte vlhkou hlínu, která voní po dešti a zemi. Hlínu si vozí sama z říčního břehu, kde ji nachází v tenkých vrstvách mezi kamením a kořeny. Na krku se jí leskne přívěsek ze žilného jaspisu, který jí kdysi darovala babička, sama stará hrnčířka. Prý jí má připomínat sílu země, z níž všechno pochází. Jesika si na práci pouští tichou hudbu a v rytmu klepe hlínu, aby z ní vypudila vzduch. Každý pohyb je pomalý a přesný. Když tvaruje misku, v duchu vidí, jak z ní jednou někdo bude jíst ranní müsli. Vypaluje své výtvory v peci, kterou si nechala postavit na zahradě. Praskliny v cihlách považuje za součást její duše. Po vypálení glazuje kousky vlastními směsmi, které míchá z popela, písku a starých střepů. Věří, že každá várka hlíny nese jinou náladu, podle počasí, podle času i podle ní samotné. Na stole má rozpracovaný džbán, který zdobí jemnými liniemi připomínajícími žilky v jejím jaspisu. Když se dotkne kamene na svém krku, cítí spojení mezi sebou, hlínou a ohněm. Večer, když pec dohasíná, sedí před ní s čajem a poslouchá, jak hlína praská v tichu. Přemýšlí o generacích hrnčířů, kteří kdysi vytvářeli nádoby stejně jako ona. Ví, že každá miska, džbán i talíř je odkaz těchto umělců.
